O rodičoch s psychickou poruchou

Na svojej ceste svetom som stretla množstvo úžasných ľudí. Jedným z nich je aj moja niekdajšia spolubývajúca, Anička. Neuveriteľne empatický, chápavý a tolerantný človek. Už som o nej písala, tentokrát som poprosila ju, či by mohla zazdieľať niečo pre vás ona. Vyrastala totižto v domácnosti, kde jeden z rodičov žije s psychiatrickou diagnózou, konkrétne s depresívnou poruchou. 

Aké to pre ňu bolo ako dieťa? Skrývali to rodičia pred ňou? Naučila sa niečo? Sú psychicky chorí ľudia schopní vychovať deti? 

Prečítajte si jej text.

"Stát se matkou není tak těžké, jako matkou být."

O tomhle úsloví by toho moje mamka spoustu věděla. Nikdy děti nechtěla, ale přesto je mi dnes tou nejlepší mámou, jakou jsem si mohla přát. Dodnes tvrdí, že i když jsem její nejlepší kamarádka a největší radost, neměla jsem se nikdy narodit. Protože svět je krutý a zlý, stejně jako lidé, kteří v něm žijí, a je hrozné provést jiné živé bytosti něco takového, jako ji do dnešního světa porodit. Wow, trochu silná slova, říkáte si? No, ano. Jsou to silná slova. Ale když celý život žijete s někým, kdo od cca jedenácti let trpí depresí, na ledasco si zvyknete, a nakonec vám to ani tak nepřijde. Mamčina slova mne nemrzí. Nesouhlasím s ní, ale chápu, z jakého popudu je řekla. Nechci při pohledu zpět do minulosti hledat spojitosti, které tam možná ani nejsou. Moje dětství bylo (co se rodiny týče, škola byla přece jen trochu jiné kafe) super a jestli mě něco trápilo, rozhodně to nemělo nějakou významnou spojitost s mými rodiči. Ale bylo pár věcí, které mne jako dítě dokázaly slušně vyděsit. Jako třeba když uprostřed noci mamka z ničehonic vstala, rychle se oblékla a odešla pryč. Nevěděla jsem kam, táta mi to říct nemohl nebo nechtěl, a já byla přesvědčená, že to bylo kvůli mě, protože jsem ten večer nechtíc rozbila sluchátka k televizi. Až později, když jsem se na to coby dospělá mamky ptala, mi bylo vysvětleno, že to tak vůbec nebylo, ale že na ni zkrátka přišly tak hrozné myšlenky, že se potřebovala jít dívat sama ven na déšť. Vždycky ji to uklidňovalo a uklidňuje dodnes. Nebo když chodila spát nezvykle brzo a pak se plazila po čtyřech do koupelny, ležela v chodbě na zemi, nečekaně propukala v neutuchající pláč, třásla se, ideálně všechny tyhle věci nějak nakombinované dohromady. Chodila mě v noci chytat za ruku a prostála či proseděla dlouhé minuty u mé postele. Nevím, co se jí v těch chvílích honilo hlavou, nevyptávala jsem se. Chtěla jsem jen, aby jí bylo zase brzy lépe. Když jsem byla větší, postupně začali vyplývat na povrch různí démoni z mamčiny minulosti, kteří dávali smysl tomu, co se u nás doma občas dělo. Jak jsem už naznačila, deprese byla v mamčině životě už od nízkého věku, navíc v období, kdy se ještě věřilo, že deprese u dětí nemůže propuknout. Určení správné diagnózy a nasazení adekvátní léčby se tak dočkala až v dospělosti po dlouhé sérii životních rozhodnutí a situací, které jsou všechno možné, jenom ne záviděníhodné. Nechci je vyjmenovávat všechny, jako příklady uvedu aspoň sebepoškozování a závislost na alkoholu a lécích. Zmiňuji je především proto, že když jsem se začala řítit do puberty, dala si mamka záležet, abych měla jasno v tom, co tyhle věci dokáží s člověkem udělat, a jaké mohou být jejich následky. Je pravda, že měla oči jako ostříž, na druhou stranu je ale taky pravda, že mi nikdy nic výslovně nezakázala; ale její varování na základě vlastního příkladu byly dostatečně důrazné samy o sobě. Zkrátka proto, že byly dennodenní součástí mého života. Nejhorší období, kterým si naše rodina prošla, znám jenom z vyprávění, protože přišlo hned po mém narození. Jak jsem už zmínila, mamka děti nechtěla, ale nehody se stávají a táta jí přesvědčil, ať na potrat nechodí. I přes to, že je doktoři varovali, že existuje nemalá šance, že se mamčin stav může porodem značně zhoršit. Po ne sice bezproblémovém, ale relativně klidném těhotenství se prognózy doktorů bohužel naplnily. Přišly halucinace, bludy, panické záchvaty a všechno to skončilo hospitalizací na psychiatrii, kde si mamka nakonec pobyla měsíc. Ani po propuštění samozřejmě neměla vyhráno, trvalo dlouhé měsíce, než se její stav podařilo doopravdy stabilizovat, ale nakonec náš příběh dobře dopadl. I zásluhou táty a babičky, kteří se starali nejenom o mě coby řvoucí nemluvně, ale i o mamku. Co mi hlavně tahle životní zkušenost dala? Především asi otevřenost a empatii k lidem s psychickým onemocněním. Žijí tu s námi, mají své záliby, sny, představy... A rodiny. Můžou být a jsou skvělými rodiči, kteří svým dětem vytváří milující a bezpečný domov.

Komentáre

Obľúbené príspevky